Takže, abych se ti nějak představil, jmenuju se Andrei Nikolaiovich Diaghilev, jméno, které jednou budou znát všichni. Možná je to trochu arogantní prohlášení, ale je to tak. Každý pod svými maskami z uhlazeného chování a vytříbených mravů něco schováváme a já schovávám svoje planoucí ambice, které nic a nikdo nezastaví.
Nedávno jsem opustil svůj domov v Petrohradu, abych se přesunul do Kurortu, kde jsem si koupil vybavení do školy a teď už jen čekám na odjezd do Kruvalu. Městečko bylo na první pohled malebné, ale tuhle masku už jsem prokoukl, ve skutečnosti je to malé ospalé maloměsto, nejsem na to zvyklí a moc se mi to nelíbí, jsem zvyklí na Petrohrad, Paříž, Řím, Londýn, Berlín, Prahu, centra kultury a vzdělání, se spoustou lidí na každém kroku. Tady lidé vedou své nudné, pomalé životy, nijak nevystupující z věčně se opakujícího kruhu. Jediná skutečně zajímavá věc co se tu stala byla snad jen samotné nakupování.
Nejdřív jsem si samozřejmě vybral peníze z banky, s trochou nelibosti jsem zjistil, že rodiče mi zřídili můj vlastní trezor, jednou mě otec totiž vzal s sebou, když šel do banky odložit jednu obzvlášť unikátní a cennou bustu, kterou získal na aukci v Berlíně. Nejdříve jsme se skřetem procházeli po temných chodbách a stoupali čím dál níž a níž, až jsme došli k malému vozíku na kolejích. V tom samém vozíku jsme následně ujížděli neskutečnou rychlostí do ještě větších hloubek té neuvěřitelné kobky. Když jsme dojeli šli jsme další kus cesty pěšky a najednou se před mým zrakem objevil mohutný stín, nemohl jsem tomu uvěřit, ale když jsme přistoupili blíž bylo tomu skutečně tak, byl to drak, obří kolos zahalený v černých lesklých šupinách s trny, čmoudící tlamou plnou ostrých tesáků a velkými kožnatými křídli. Skřet nás vybavil podivnými nástroji, které vydávali ještě podivnější randál a draka tento randál, očividně neskutečně děsil. Prošli jsme tak kolem něj až jsme došli k cílovému trezoru číslo 666. Skřet položil svoji ruku na dveře a tím rozpoltil jakousi magickou ochranu, co jsem uviděl za dveřmi trezoru mě uchvátilo, kupy plné zlata, drahokamů, drahých obrazů, prastarých soch, a šperky a zbraně skřetí výroby (na ty skřet hleděl s očividnou nelibostí), naneštěstí jen co otec dal bustu na své místo, jsme museli opět absolvovat cestu na povrch. Tentokrát jsem necestoval tak daleko, vlastně je můj trezor celkem blízko vstupu, skřet mi otevřel a já šel dovnitř, můj trezor byl o poznání menší, ale byla tam také malá zásoba vzácností, některé z nich jsem poznával z trezoru, který jsem navštívil s otcem. Vybral jsem si několik mincí a opustil trezor.
Jako první a nejdůležitější jsem ihned vyrazil ke Gregorovičově obchodu. Nemohl jsem se dočkat, až budu v ruce třímat svojí hůlku, Vstoupil jsem do obchodu a zaplavila mě prazvláštní vůně. Gregorovič právě prodával hůlku nějaké dívce a za ní stál nějaký kluk, ten ale zanedlouho někam odběhl a tak jsem si postoupil a jen co dívka přede mnou odběhla se svojí hůlkou pryč, Gregorovič už mě častoval zkoumavým pohledem. Zapředl se mnou krátký rozhovor a už mi podával zvláštní, téměř neopracovanou hůlku, vzal jsem jí a švihnul s ní, přesně v ten okamžik zasyčela a vyfoukla obláček kouře. Gregorovič nespokojeně zavrtěl hlavou a přemýšlivě mě pozoroval, po chvilce se mu oči rozjasnili a podal mi překrásnou, opracovávanou hůlku prazvláštního tvar z bledého dřeva, přibližně 15 palců dlouhou. Jen co jsem si ji vzal do ruky tak vzduchem prosvištělo několik stříbrných jisker a Gregorovič se spokojeně usmíval, říkal, že je hodně mocná a skvělá na souboje, taky mně upozornil, abych s ní zacházel opatrně a tak zvláštně mě při tom pozoroval. Raději jsem zaplatil a odešel s obchodu i se svou hůlkou.
Ostatní obchody už ale tak zajímavé nebyli, oblečení jsem si objednal a ve zbytku většinou vedli celé sady pro první ročník. Tak jsem se jen tak bezcílně potuloval uličkou, když v tom můj pohled upoutal černý pes, chvilku jsem ho pozoroval a když jsem se k němu přiblížil tak zaštěkal a rozeběhl se, chtěl jsem se kouknout, jestli náhodou nemá známku, nebo tak něco, tak jsem běžel za ním. Doběhl jsem ho v takovém tmavém zákoutí, v tu ránu se však pes proměnil přímo před mýma očima v člověka, nejdřív jsem začal panikařit, pak mě, ale ten muž částečně uklidnil a začal se mě vyptávat, jestli se v Kurortu nevyskytují ministráci, když jsem mu řekl, že ne tak mi poděkoval a zmínil se, že kdybych potřeboval nějakou laskavost tak ho mám vyhledat, pak někam odkráčel.
To je tak vše zajímavého, co se tu zatím událo, tímto se s tebou loučím a doufám, že se ti ve spodním šuplíku bude líbit, nevidím důvod tě znovu vytahovat.
Nákres hůlky:
